Martin Hroch absolvoval Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži v klavírní třídě Vandy Jandové a cembalové třídě Ivony Křivánkové a poté pokračoval ve svých studiích na Janáčkově Akademii múzických umění v Brně, kde studoval klavír u Aleny Vlasákové a Jana Jiraského a cembalo u Barbary Maria Willi. Zabývá se autentickou interpretací barokní hudby na oba nástroje. Své vzdělání si rozšířil v rámci řady mistrovských interpretačních kurzů pod vedením předních umělců a pedagogů: A. Vlasákové (ČR), S. Speidel (Německo), B. Glemsera (Německo), A. Delage (Francie), J. B. Christensena (Švýcarsko), M. Spanyi (Maďarsko), E. M. Pollerus (Rakousko), M. Burgue (Francie), G. Morini (Itálie), B. van Oort (Nizozemí). V letech 2007, 2009, 2011 získal opakovaně stipendium Společnosti J. Brahmse v německém Baden-Badenu a byl tak pozván k prestižnímu studiu hudby v Brahmshausu. Zde se rovněž podílel na natáčení dokumentu o J. Brahmsovi pro japonskou televizi. Pro francouzský film ztvárnil roli královského cembalisty ve snímku „Muž, který se směje“ a zahrál si tak po boku hereckých velikánů jako je G. Depardieu nebo E. Seigner. V roce 2008 se stal laureátem mezinárodní soutěže „International Forum – Musical Performance and Pedagogics”. Jako sólista i jako komorní hráč vystupuje s řadou orchestrů a komorních ansámblů, např. Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Streicher Akademie Bozen, Filharmonie B. Martinů Zlín, Filharmonie G. Mahlera Jihlava, Janáčkův akademický orchestr, Collegium Musicum, Brno Baroque, Brno Contemporery Orchestra, Muisca Minore, Barocco sempre giovanne. Zabývá se sólovou i komorní koncertní činností. Nahrává na CD, pro rozhlas i televizi. Je členem londýnské The British Hapsichord Society (Britská cembalová společnost). Mimo četné umělecké aktivity působí i jako pedagog a je vyhledávaným komorním partnerem řady umělců. V oblasti provozovací praxe staré hudby umělecky spolupracuje s Akademií staré hudby na Masarykově univerzitě v Brně a pedagogicky působí na Hudební fakultě JAMU, kde je rovněž vedoucím Katedry varhanní a historické interpretace. Současně zastává post ředitele brněnského Gymnázia P. Křížkovského s uměleckou profilací. V roce 2010 se stal zakladatelem a ředitelem Mezinárodních interpretačních kurzů Zábřeh, “Hudba ve městě J. E. Welzla”, kde po šest let vedl cembalovou třídu. Absolvoval postgraduální studium na Universität für Musik und Darstellende Kunst ve Vídni v mistrovské třídě Gordona Charlese Murray a v roce 2019 získal doktorský titul na HF JAMU.
O katedře
Katedra realizuje programy historická a varhanní interpretace. Studijní programy během svého vývoje dospěly do formátu, ve kterém jsou zastoupeny teoretické, praktické i aplikační předměty, přičemž dosáhly podoby provázaného obsahu jednotlivých předmětů. Pedagogové teoretických předmětů tak mají přehled o praktických uměleckých projektech, ve kterých studenti působí a jsou schopni využít okamžité praktické poznatky v teoretické výuce.
Studijní program Historická interpretace je určen pro zájemce o studium:
- cembalo
- traverso
- historické housle
- historické violoncello
- historický zpěv (v bakalářském i magisterském stupni)
- historický hoboj (nově od roku 2022)
1/4
Absolvent může působit v různých komorních seskupeních, může zastávat místo varhaníka v kostele, doprovázet instrumentalisty a zpěváky, vyučovat na ZUŠ a konzervatořích.
Absolvent je po úspěšném ukončení studia schopen být:
- pedagog ZUŠ, konzervatoří a hudebních gymnázií, vysokých škol pedagogických či uměleckých směrů
- Sólista vystupující s orchestrem
- sólista pořádající vlastní recitály
- hráč barokního nebo historického orchestru v ČR a zahraničí
- vedoucí nebo člen komorních ansámblů
Profily pedagogů
Přední česká sopranistka Irena Troupová si vydobyla mezinárodní renomé nejprve na poli historicky poučené interpretace staré hudby, již během studia vystupovala doma i v zahraničí mj. s ansámblem Musica Antiqua Praha a studium Hudební vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity zakončila magisterskou prací zaměřenou na ornamentiku 17. století.
Od 90. let, kdy žila v Berlíně, vystupovala na podiích celé Evropy, spolupracovala s T. Hengelbrockem, H. Armanem, J. Rifkinem, ansámblem Orpheon, Rosenmüller-Ensemble ad., v ČR pak s J. Tůmou, B. M. Willi, M. Knoblochovou, se soubory Ensemble Tourbillon, Musica Florea, a mnoha dalšími. Svůj záběr postupně rozšířila o romantickou a moderní písňovou i operní tvorbu. Vystoupila v cyklech FOK, České filharmonie i s PKF, s Plzeňskou a Hradeckou filharmonií, Malta Philharmony, opakovaně na významných festivalech Pražské jaro, Janáčkův máj, Concentus Moraviae aj. Podílela se na mezinárodně oceněné nahrávce opery B. Martinů „Le jour de bonté“ pro label Arco Diva, u něhož vydala též komplet písní Viktora Ullmanna (Schwer ist’s, das Schöne zu lassen) a orchestrální písně Geraldiny Muchové. Spolupracuje se soubory pro soudobou hudbu (BCO s P. Šnajdrem, Orchestr BERG, Prague Modern, Konvergence, ad.) a se soudobými skladateli – M. Kopelentem, J. Duškem, P. Koeszeghym, M. Štědroněm, O. Štochlem aj. Věnuje se též intenzivně odkazu meziválečných autorů (Schulhoff, von Hannenheim, Herschkowitsch ad.) na koncertech doma (recitál Pražské jaro 2018, Věčná naděje 2019) i zahraničí (Bayreuth, Berlin, München).
Irena Troupová vyučuje v současné době na JAMU na Katedře varhanní a historické interpretace a je vyhledávanou lektorkou na mezinárodních kurzech staré hudby.
Na co jste za dobu svého uměleckého působení nejvíce pyšná?
Myslím, že nejvíc jsem „pyšná“ na propojení interpretace hudby starších období s hudbou soudobou. Zvláštní a důležitou kapitolu u mě pak zaujímá meziválečná hudba, které se věnuji mimo své koncerty i jako muzikoložka.
Michaela Ambrosi, MMus, Ph.D. je hráčkou na příčné a zobcové flétny, pedagožkou a hudební badatelkou. Studovala na Pražské konzervatoři, Univerzitě Karlově v Praze, Královské konzervatoři v Den Haagu, na Conservatorio di Verona a Mozarteu v Salzburgu. Jako sólistka, komorní a orchestrální hráčka vystupovala na mnoha evropských pódiích se soubory, jako např. Amsterdam Baroque Orchestra, Collegium 1704, Europa Galante, Irish Baroque Orchestra, Orchestra of the Age of Enlightenment a mnoho dalších. Je spoluzakladatelkou souborů Musica neglecta a Pro Arte Bohemica. Kromě podílu na nahrávkách CD se zúčastnila také řady nahrávek pro rozhlas a televizi. Ve spolupráci s Radioservisem vydala v roce 2020 profilové CD „Jiří Čart – Zapomenuté flétnové sonáty“. Michaela je v rámci svých badatelských a pedagogických aktivit zvána jako přednášející či lektorka seminářů a kurzů, dále také působí jako editorka hudebnin 18. století. Michaela od roku 2016 pedagogicky působí na JAMU v Brně, v letech 2016-2019 vyučovala také na Konzervatoři Brno.
Na co jste za dobu svého uměleckého působení nejvíce pyšná?
Za každého jednoho žáka či studenta, který ve mě vložil důvěru a já tak měla možnost zužitkovat a dále předat své zkušenosti s řešením problémů při hře na hudební nástroj i mimo něj. Z kariérního hlediska jsem pyšná hned na několik vystoupení, v první řadě za účast a sólové vystoupení v univerzitním projektu s Orchestra of the Eighteenth Century při koncertě, který dirigoval světoznámý průkopník historické interpretace Frans Brüggen. Krátce nato jsem dostala příležitost vystupovat s Amsterdam Baroque Orchestra dirigenta Tona Koopmana a absolvovat studijní stáž u Orchestra of the Age of Enlightenment v Londýně, s nímž jsem později znovu vystoupila již jako přizvaná umělkyně na turné po nejvýznamnějších evropských koncertních sálech. V neposlední řadě bych také mohla zmínit spolupráci s European Union Baroque Orchestra. Rovněž s tímto orchestrem jsem měla možnost procestovat velký kus Evropy a zahrát si nádherné sólové árie. Vedle svého pedagogického působení na JAMU jsem v tuto chvíli nejvíce pyšná za angažmá coby hostující pedagožka na Ton Koopman Academy, týdenním intenzivním masterclassu konaném na Královské konzervatoři v Den Haagu.
V čem hledáte zdroj motivace a inspirace?
Už jako studentka jsem byla nabádána k návštěvám muzeí, divadel či výstav. Za další velmi důležitý zdroj inspirace považuji čtení knih věnujících se nejrůznějším tématům a možná trochu překvapivě i mimohudební aktivity. Jednou z nich je například sport, kde si člověk vyčistí hlavu, získá odstup a úplně jiný úhel pohledu, který umožňuje a podporuje novou tvorbu. Prostě být renesančním člověkem, který nežije a netvoří jen výhradně ve své hudební bublině, nýbrž má obecný přehled, cestuje a nebojí se mluvit cizími jazyky.
Kdybyste měla studentům předat jedinou radu, jaká by to byla?
Každý úsměv z publika a odreagování našich posluchačů od problémů všedního dne se počítá. Muzikant může dokonce i v hospici či domově pro seniory najít svou Carnegie Hall. Hlavně by ale studenti neměli zapomínat, že v dnešní době musejí být vidět, proto by na sebe měli pohlížet jako na „dravé podnikatele“. Je třeba jít štěstí naproti a nečekat na něj.
Co osobně pro vás JAMU znamená?
Prostor ke tvoření umění bez jakýchkoliv zábran, předsudků či jiných bariér.